CESTA ZA SNY
Moje rodina nikdy nebyla jedna z těch nejbohatších, ale
i přesto jsem ji měla vždycky ráda. Věděla jsem totiž, že vždycky budou stát za
mnou a že jsou schopni obětovat všechno jen pro mé dobro. A už jako malé děcko
jsem věděla, že jednou přijde čas, kdy jim budu chtít vrátit všechno, co mi kdy
dali.
Brala jsem to jako půjčku.
S pořádně velkými úroky.
Moje dětství a moji budoucnost
tvarovalo několik důležitých bodů v minulosti. Několik z nich se
stalo ještě před tím, než jsem se narodila a několik jsem si prožila na vlastní
kůži.
Moje máma ho celou tu dobu
podporovala. Potkali se ve škole a byla to láska na první pohled. Prý. Máma
byla premiantkou třídy, táta o rok výš grázlem třídy. Ona mu propadla a on ji
tu lásku oplatil.
Když máma otěhotněla všichni
čekali, že to bude kluk. Fotbalový oddíl jsem měla vybraný ještě před svým
narozením. Byla jsem sice překvapení, ale moc věcí se stejně nezměnilo.
V postkomunistickém Česku nebylo oblečení na vybírání a tak jsem nosila
to, co bylo nakoupeno. Až náušničky, které jsem dostala ke svým prvním narozeninám,
všem prozradily, že to baculaté dítě v bezbarvé a beztvaré kombinéze je
holčička.
Ve čtyřech let jsem začala
s fotbalem. V pěti jsme s ním skončila.
Můj otec byl samozřejmě zklamaný.
Dlouho mu trvalo, než se smířil s tím, že jeho dcera není schopná strefit
se do míče a po hřišti běhá s elegancí a rychlostí opilého nosorožce.
Tátovi kamarádi radili, ale druhé dítě z toho nebylo. Nevím, kde se stala
chyba, ale zůstala jsem navždy jedináčkem.
Po tom velkém fiasku
s fotbalem jsem zkoušela různé. Chodila jsem do kreslícího kroužku, do
hudební školy, ale nic nebylo to pravé. Táta se mnou ztrácel trpělivost a svůj
žal nad svým nepovedený dítětem utápěl po večerech v hospodách.
Máma byla nešťastná a k tomu
všemu ještě dostala i jednosměrnou letenku z práce. Doma se hodně hádalo.
Nebyly to příjemné měsíce. Byla jsem malá a doma na mě neustále někdo vrčel.
Každý můj pohyb byl špatně a já už vážně nevěděla, co dělat. A hlavně, netušila
jsem, co dělám špatně.
Začala jsem chodit do školy a
táta mě přihlásil do gymnastiky. Nevím, kdy přesně se rozhodl dát mi druhou
šanci, ale maličká dušička uvnitř mě mi radila, ať tuhle šanci už nepohnojím.
Dřela jsem opravdu tvrdě. Nebo jsem si to alespoň vždycky myslela a ještě stále
v tom dojmu žiji. Shodila jsem několik kil, ale přesto to bylo moji
trenérce pořád málo. Nutila mě dělat čím dál tím šílenější věci. A já je
samozřejmě všechny do puntíku plnila.
Běháš moc nahlas, málo jsi se
odrazila, noha šla moc nízko, dopad nebyl pevný, pokrčila jsi kolena, nejsi
pořádně prohnutá… A tak dál, a tak dál.
Doma jsem skrývala slzy, ale byla
jsem malá holčička – druhačka, když se to provalilo. Moje trápení totiž dřív
nebo později někdo musel odhalit. Tak jsem skončila z gymnastikou a
několik let zase nic nedělala.
Přesto jsem ale nepřestávala
k pohybu – z gymnastiky jsem si zvykla na tvrdou dřinu a určitým
způsobem jsem si ji zamilovala. Táta se mnou chodíval běhat, ukazoval mi různé
cviky a radil mi jak správně posilovat. A já jsem se to všechno dělala…
Chodila jsem do školy, měla
výborné známky a stala se premiantem (nebo jak se na základce říká šprtem) .
Neměla jsem sice moc kamarádek,
ale mě to stejně nikdy nevadilo. Jak jsem postupně stárla a dostávala vlastní
rozum, zkoušela jsem několik sportů – tenis, plávání, akvabely, hokej, atletiku,…
ale nic nebylo pro mě. Ve všem mi něco chybělo.
Co to bylo jsem zjistila až když
jsem poprvé navštívila trénink šermu.
Když tak nad tím zpětně
přemýšlím, byly to pravděpodobně dobrodružné knihy, které mě donutily vyťukat
několik písmenek do počítače a najít si nejbližší oddíl. Ten byl naštěstí jen
několik metrů od našeho bytu a já tak dostala zelenou.
Samozřejmě, že začátky nebyly
lehké. Ale co je na začátku lehké? Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec dostala do
ruky zbraň – nejdříve jsem musela brilantně zvládnout pohyby nohou. Poté jsem
se několik dalších týdnů učila, jak vůbec zbraň držet a jak s ní zacházet.
Co je to kryt, jak se provádí, jaké jsou pohyby rukou.
Byla to hrozná nuda a já to
chtěla vzdát. Opravdu chtěla. Přece jen… pořád jsem se mohla vrátit do plavaní!
Ale po půl roce jsem na sebe
poprvé navlékla bílý mundúr (který tenkrát ještě nebyl můj, ale oddílový),
postavili mě proti komusi a já poprvé vyzkoušela, jaké to je doopravdy
šermovat.
A pak? Pak už to šlo sakra
rychle…
Během dalšího roku jsem
absolvovala svoje první mistrovství republiky. A pak další. A pak další. A pak
jsem začala šplhat po medailích. Rodiče do mě vráželi další a další peníze.
Čas plynul, medailí bylo víc,
povinností bylo víc. Nové tréninky, nové kategorie, objíždění mezinárodních
turnajů, zařazení do reprezentace. Do toho všeho střední škola, první ročník,
noví známí a noví profesoři. Někteří byli ochotni respektovat mé povinnosti
vůči sportu a jiní ne.
Následovala hádka s trenérem,
výměna oddílů, nová zbraň. Nové peníze… Nový začátek, druhý ročník, nové
mezinárodní okruhy a další noví lidi, taneční. Nestíhala jsem a tenhle rok jsem
si sáhla na dno svých psychických i fyzických sil. Ale nakonec jsem i druhý
ročník dotáhla do úspěšného konce. Vyznamenaní na papíře jménem vysvědčení a
diplom za první místo domácího šampionátu. Sladká tečka.
A ten kolotoč tu byl znova. Jeden
měsíc odpočívání o prázdninách, během kterého jsem zvládla dovolenou
s rodiči a dočítání knih k maturitě. Pak přišlo soustředění, tréninky.
Moji roidče naštěstí konečně dostali rozum a zařídili mi individuální studium.
Docházela jsem do školy jenom tehdy, když jsem mohla. Byla jsem už dostatečně
dospělá, abych si začala dělat ve světě jméno a tak jsem reprezentovala
v Evropě i ve světě. Snad celá výplata mých rodičů šla na mé cesty.
Naštěstí si i kraj všiml mého talentu a tak jsem dostala několik tisíc
k dobru. Cestování, létání, samota. Měla jsem ponorku ze svého trenéra a
zkrátka všechno mě štvalo. No jo, taková ta správná sportovní puberta. Rozhodla
jsem se skončit a to zhruba týden před mistrovstvím Evropy, kde jsem měla
docela velké šance na dobré umístění. Vydržela jsem dva týdny a pak jsem to
vzdala. Vrátila jsem zpátky do zbroje, obrečela Evropu a na světové mistrovství
nevyrazila, protože na rozdíl od blízkého Maďarska se konalo až v daleké
Americe.
A tak čas běžel dál a já najednou
stála ve čtvrtém ročníku. Měla jsem vynikající známky (samozřejmě díky
individuálnímu studiu) a před sebou konec svého studia na gymnáziu. Musela jsem
si vybrat maturitní předměty, vybrat si vysokou a klub, který budu v následujících
letech reprezentovat. Měla jsem spoustu nabídek na vysoké školy po České
republice, z Rakouska i z Německa. Všichni mi nabízeli individuální
program, stipendium, pokud budu dobře reprezentovat i nadále a samozřejmě –
skvělou přípravu do dalšího života. Nevím, jak se mi to podařilo, ale
v tomhle hektickém roku, kdy každá volná minuta měla hodnotu zlata a každá
naspaná hodina (a to i přesto, že moji rodiče velmi pečovali o moji zdravou
životosprávu) se rovnala zázraku, se mi podařilo najít přítele.
Takže abych to shrnula – bylo mi osmnáct, byla jsem šťastně
zamilovaná, měla jsem skvělé výsledky. V ten moment bylo vše dokonalé. Až
na to, že jsem neměla ani to nejmenší tušení, co chci udělat se svým v následujících
měsících a letech.
Rozhodla jsem se spojit dvě svoje staré povídky (Druhé šance se nedávají, Něco jako sen) a vložit do toho ještě kousek sebe a napsat něco úplně jiného.
Další kapitola si hraje na rozepsanou, mám asi půlku stránky, ale znáte mě... Nikdy nic nedopíšu čas a většinou ani nikdy nic nedopíšu. Každopádně, tohle se mi píše velmi příjemně. I když je to omáčka. Já nerada omáčky...
Rozhodla jsem se povídku zasadit do České republiky. Což doufám, nikomu nelíbí (proč taky jo, že jo?), a hrdince dát nezvyklé jméno, které se dozvíte v dalším kapitolách. Také jsem se rozhodla pro poněkud neortodoxní sport, ale to jen proto, že sama šermuji a proto jsem schopná popsat vše nejlíp. Povídka ale není jen o sportu a ani o něm nebude, každopádně občas potřebuje člověk zavítat do termonologie a tak si usnadním googlovaní, které si ale vynahradím pátráním po něčem jiném. Však uvidíte...
Zkoušela jsem korekturu, ale neručím za sebe. Určitě mi občas uletěla čárka O:). Prosím, nepranýřujte mě za to! :D
11 komentářů:
Wow!
Na tohle vážně nemám co víc říct! Je to naprosto geniální, čtivé a máš můj obdiv! Mám moc ráda příběhy ze života a ten tvůj se mi momentálně zapsal hluboko do srdíčka!
Doufám, že co nejdřív přibude nová kapitola, protože... tohle je skvělé!
Má to velký potenciál a dokázala bych si to představit ve své poličce! :3 :)
Aaaaa, píšeš proste úžasne.:3 Už teraz vidím, ako mi jej bude ľúto, keď sa zase niečo pokašle. n_n Ech, každopádne sa teším na pokračovanie.^^
Whuchuchu, až tak moc pozitiva jsem teda nečekala, každopádně se to moc dobře čte :D A na poličku, tak tam to není už vůbec :D
Ale třeba... jednou... who knows :D
Děkuji.
No,... třeba budeš překvapená :D Třeba jednou nebudu zlá na svoje postavy :D Ale to bych nebyla já, že jo :D Muhaha :D
Pekne napísaný úvod - dobre si si ním predpripravila príbeh. Azda by ešte nebolo na škodu zarovnať text do bloku, aby to aj po estetickej stránke vyzeralo super ;)
Děkuji :)
Nevím, kde je chyba, ale mě se to zobrazuje zarovnané do bloku. Mám na to úchylku a všechno všude rovnám do bloku :D Nevím, kde je chyba, zvláštní to je.
Veľmi zaujímavá poviedka... Myslela som si, že bude aspoň tanečnica alebo niečo v podobnom duchu, ale o šerme som teda ani nesnívala. Možno to ale bude oveľa zaujímavejšie! :) Prečítam si aj ďalší diel, no teraz už veľmi nestíham... Však mi neutečie. :)
Inak, hrdinkin život je priam dokonalý... Pri tom všetkom si našla ešte aj priateľa, to je priam neskutočné. Ale poznám také prípady aj v reálnom svete, čo je ešte neuveriteľnejšie. :D
Já sama šermuji, takže to pro mě byla docela jasná volba. Nerada si pak zjišťuju spoustu věcí, protože to nechci napsat blbě :D
Ták jo, je to docela hezká povídka, opravdu. :) Přiznám, četla jsem lepší, ale i horší. Takový průměr, ale věřím, že ty to doženeš, že další díl bude zase zajímavější. Ono napsat něco, co člověka zasvětí do příběhu je strašně těžké, sama jsem na tom vždycky ztroskotala a proto nikdy nic nenapsala. :)
Chyb tam máš teda jak máku, spíše na začátku, pak už jsem je neviděla. Nebo nevnímala, nevím. :) Ale když jsi říkala, že máš opravenou verzi, nebudu to nějak zvlášť rozebírat.
Píšeš sympatickým, nevtíravým stylem. Nečte se to špatně, ale ten úvod není takový... že bych si prostě řekla, že musím číst dál, že se nemůžu dočkat další části.
Ale možná to bude jen tím, že mám až moc ráda akci a napětí, nevím. Tohle moc objektivně nedokážu.
Víš, z této části nemám žádné hluboké pocity, ani ty kladné, ani záporné, takže toho víc nenapíšu. Uvidím, co Tvé jiné povídky :)
Úvod je vždycky nejtěžší, ale pokud tě neodratí hnedka v prvním odstavci a dostaneš se přes to, tak už jenom to považuju za úspěch :D
Chyby postupně doupravím, přiznávám se, byla jsem příliš ukvapená a ze zásady si po sobě nic nečtu a pak se hrozně divím, jak jsem mohla takový kraviny napsat :D
V úvodu jsem chtěla hlavně popsat co, kde a jak, aby čtenář vůbec zjistil, o co se jedná. To se mi snad povedlo, tak doufám, že tě další částí chytí víc :) A pokud chceš akci a napětí, tak zkus Deníky lovce, ty jsou trochu víc (hodně) akčnější. Ale i když i tam to teprve rozjiždím :D
Jojo, ty číst budu, jen co si najdu čas (takže poté, co dnes konečně přednastavím články, abych zase neměla týdenní blok.) :D
Okomentovat