neděle 2. prosince 2012

1. Bylo, nebylo...

CESTA ZA SNY

Moje rodina nikdy nebyla jedna z těch nejbohatších, ale i přesto jsem ji měla vždycky ráda. Věděla jsem totiž, že vždycky budou stát za mnou a že jsou schopni obětovat všechno jen pro mé dobro. A už jako malé děcko jsem věděla, že jednou přijde čas, kdy jim budu chtít vrátit všechno, co mi kdy dali.
Brala jsem to jako půjčku. S pořádně velkými úroky.
Moje dětství a moji budoucnost tvarovalo několik důležitých bodů v minulosti. Několik z nich se stalo ještě před tím, než jsem se narodila a několik jsem si prožila na vlastní kůži.
Jedna z těch nejdůležitějších věcí se stala mému otci. Můj táta byl totiž fotbalista. A ne jen tak ledajaký. Celé dětství dřel, snad ještě tvrději než já, ale nakonec toho dokázal. Několik let v juniorce ho přivedlo až do nejvyšší, tenkrát ještě československé, ligy. Tam ale odehrál jen několik málo zápasů. Pak špatně došlápl, soupeř ho podkopl a z vyvrtnutého kotníku se stalo zranění, které doktoři nedokázali pojmenovat ani vyléčit. Ještě teď při větší námaze kulhá.
Moje máma ho celou tu dobu podporovala. Potkali se ve škole a byla to láska na první pohled. Prý. Máma byla premiantkou třídy, táta o rok výš grázlem třídy. Ona mu propadla a on ji tu lásku oplatil.
Když máma otěhotněla všichni čekali, že to bude kluk. Fotbalový oddíl jsem měla vybraný ještě před svým narozením. Byla jsem sice překvapení, ale moc věcí se stejně nezměnilo. V postkomunistickém Česku nebylo oblečení na vybírání a tak jsem nosila to, co bylo nakoupeno. Až náušničky, které jsem dostala ke svým prvním narozeninám, všem prozradily, že to baculaté dítě v bezbarvé a beztvaré kombinéze je holčička.
Ve čtyřech let jsem začala s fotbalem. V pěti jsme s ním skončila.
Můj otec byl samozřejmě zklamaný. Dlouho mu trvalo, než se smířil s tím, že jeho dcera není schopná strefit se do míče a po hřišti běhá s elegancí a rychlostí opilého nosorožce. Tátovi kamarádi radili, ale druhé dítě z toho nebylo. Nevím, kde se stala chyba, ale zůstala jsem navždy jedináčkem.
Po tom velkém fiasku s fotbalem jsem zkoušela různé. Chodila jsem do kreslícího kroužku, do hudební školy, ale nic nebylo to pravé. Táta se mnou ztrácel trpělivost a svůj žal nad svým nepovedený dítětem utápěl po večerech v hospodách.
Máma byla nešťastná a k tomu všemu ještě dostala i jednosměrnou letenku z práce. Doma se hodně hádalo. Nebyly to příjemné měsíce. Byla jsem malá a doma na mě neustále někdo vrčel. Každý můj pohyb byl špatně a já už vážně nevěděla, co dělat. A hlavně, netušila jsem, co dělám špatně.
Začala jsem chodit do školy a táta mě přihlásil do gymnastiky. Nevím, kdy přesně se rozhodl dát mi druhou šanci, ale maličká dušička uvnitř mě mi radila, ať tuhle šanci už nepohnojím. Dřela jsem opravdu tvrdě. Nebo jsem si to alespoň vždycky myslela a ještě stále v tom dojmu žiji. Shodila jsem několik kil, ale přesto to bylo moji trenérce pořád málo. Nutila mě dělat čím dál tím šílenější věci. A já je samozřejmě všechny do puntíku plnila.
Běháš moc nahlas, málo jsi se odrazila, noha šla moc nízko, dopad nebyl pevný, pokrčila jsi kolena, nejsi pořádně prohnutá… A tak dál, a tak dál.
Doma jsem skrývala slzy, ale byla jsem malá holčička – druhačka, když se to provalilo. Moje trápení totiž dřív nebo později někdo musel odhalit. Tak jsem skončila z gymnastikou a několik let zase nic nedělala.
Přesto jsem ale nepřestávala k pohybu – z gymnastiky jsem si zvykla na tvrdou dřinu a určitým způsobem jsem si ji zamilovala. Táta se mnou chodíval běhat, ukazoval mi různé cviky a radil mi jak správně posilovat. A já jsem se to všechno dělala…
Chodila jsem do školy, měla výborné známky a stala se premiantem (nebo jak se na základce říká šprtem) .
Neměla jsem sice moc kamarádek, ale mě to stejně nikdy nevadilo. Jak jsem postupně stárla a dostávala vlastní rozum, zkoušela jsem několik sportů – tenis, plávání, akvabely, hokej, atletiku,… ale nic nebylo pro mě. Ve všem mi něco chybělo.
Co to bylo jsem zjistila až když jsem poprvé navštívila trénink šermu.
Když tak nad tím zpětně přemýšlím, byly to pravděpodobně dobrodružné knihy, které mě donutily vyťukat několik písmenek do počítače a najít si nejbližší oddíl. Ten byl naštěstí jen několik metrů od našeho bytu a já tak dostala zelenou.
Samozřejmě, že začátky nebyly lehké. Ale co je na začátku lehké? Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec dostala do ruky zbraň – nejdříve jsem musela brilantně zvládnout pohyby nohou. Poté jsem se několik dalších týdnů učila, jak vůbec zbraň držet a jak s ní zacházet. Co je to kryt, jak se provádí, jaké jsou pohyby rukou.
Byla to hrozná nuda a já to chtěla vzdát. Opravdu chtěla. Přece jen… pořád jsem se mohla vrátit do plavaní!
Ale po půl roce jsem na sebe poprvé navlékla bílý mundúr (který tenkrát ještě nebyl můj, ale oddílový), postavili mě proti komusi a já poprvé vyzkoušela, jaké to je doopravdy šermovat.
A pak? Pak už to šlo sakra rychle…
Během dalšího roku jsem absolvovala svoje první mistrovství republiky. A pak další. A pak další. A pak jsem začala šplhat po medailích. Rodiče do mě vráželi další a další peníze.
Čas plynul, medailí bylo víc, povinností bylo víc. Nové tréninky, nové kategorie, objíždění mezinárodních turnajů, zařazení do reprezentace. Do toho všeho střední škola, první ročník, noví známí a noví profesoři. Někteří byli ochotni respektovat mé povinnosti vůči sportu a jiní ne.
Následovala hádka s trenérem, výměna oddílů, nová zbraň. Nové peníze… Nový začátek, druhý ročník, nové mezinárodní okruhy a další noví lidi, taneční. Nestíhala jsem a tenhle rok jsem si sáhla na dno svých psychických i fyzických sil. Ale nakonec jsem i druhý ročník dotáhla do úspěšného konce. Vyznamenaní na papíře jménem vysvědčení a diplom za první místo domácího šampionátu. Sladká tečka.
A ten kolotoč tu byl znova. Jeden měsíc odpočívání o prázdninách, během kterého jsem zvládla dovolenou s rodiči a dočítání knih k maturitě. Pak přišlo soustředění, tréninky. Moji roidče naštěstí konečně dostali rozum a zařídili mi individuální studium. Docházela jsem do školy jenom tehdy, když jsem mohla. Byla jsem už dostatečně dospělá, abych si začala dělat ve světě jméno a tak jsem reprezentovala v Evropě i ve světě. Snad celá výplata mých rodičů šla na mé cesty. Naštěstí si i kraj všiml mého talentu a tak jsem dostala několik tisíc k dobru. Cestování, létání, samota. Měla jsem ponorku ze svého trenéra a zkrátka všechno mě štvalo. No jo, taková ta správná sportovní puberta. Rozhodla jsem se skončit a to zhruba týden před mistrovstvím Evropy, kde jsem měla docela velké šance na dobré umístění. Vydržela jsem dva týdny a pak jsem to vzdala. Vrátila jsem zpátky do zbroje, obrečela Evropu a na světové mistrovství nevyrazila, protože na rozdíl od blízkého Maďarska se konalo až v daleké Americe.
A tak čas běžel dál a já najednou stála ve čtvrtém ročníku. Měla jsem vynikající známky (samozřejmě díky individuálnímu studiu) a před sebou konec svého studia na gymnáziu. Musela jsem si vybrat maturitní předměty, vybrat si vysokou a klub, který budu v následujících letech reprezentovat. Měla jsem spoustu nabídek na vysoké školy po České republice, z Rakouska i z Německa. Všichni mi nabízeli individuální program, stipendium, pokud budu dobře reprezentovat i nadále a samozřejmě – skvělou přípravu do dalšího života. Nevím, jak se mi to podařilo, ale v tomhle hektickém roku, kdy každá volná minuta měla hodnotu zlata a každá naspaná hodina (a to i přesto, že moji rodiče velmi pečovali o moji zdravou životosprávu) se rovnala zázraku, se mi podařilo najít přítele.
Takže abych to shrnula – bylo mi osmnáct, byla jsem šťastně zamilovaná, měla jsem skvělé výsledky. V ten moment bylo vše dokonalé. Až na to, že jsem neměla ani to nejmenší tušení, co chci udělat se svým v následujících měsících a letech. 

1wkn6hzd3l4_large

Rozhodla jsem se spojit dvě svoje staré povídky (Druhé šance se nedávají, Něco jako sen) a vložit do toho ještě kousek sebe a napsat něco úplně jiného. 
Další kapitola si hraje na rozepsanou, mám asi půlku stránky, ale znáte mě... Nikdy nic nedopíšu čas a většinou ani nikdy nic nedopíšu. Každopádně, tohle se mi píše velmi příjemně. I když je to omáčka. Já nerada omáčky...
Rozhodla jsem se povídku zasadit do České republiky. Což doufám, nikomu nelíbí (proč taky jo, že jo?), a hrdince dát nezvyklé jméno, které se dozvíte v dalším kapitolách. Také jsem se rozhodla pro poněkud neortodoxní sport, ale to jen proto, že sama šermuji a proto jsem schopná popsat vše nejlíp. Povídka ale není jen o sportu a ani o něm nebude, každopádně občas potřebuje člověk zavítat do termonologie a tak si usnadním googlovaní, které si ale vynahradím pátráním po něčem jiném. Však uvidíte...
Zkoušela jsem korekturu, ale neručím za sebe. Určitě mi občas uletěla čárka O:). Prosím, nepranýřujte mě za to! :D

11 komentářů:

Eloran Arroway řekl(a)...

Wow!
Na tohle vážně nemám co víc říct! Je to naprosto geniální, čtivé a máš můj obdiv! Mám moc ráda příběhy ze života a ten tvůj se mi momentálně zapsal hluboko do srdíčka!
Doufám, že co nejdřív přibude nová kapitola, protože... tohle je skvělé!
Má to velký potenciál a dokázala bych si to představit ve své poličce! :3 :)

Neliss řekl(a)...

Aaaaa, píšeš proste úžasne.:3 Už teraz vidím, ako mi jej bude ľúto, keď sa zase niečo pokašle. n_n Ech, každopádne sa teším na pokračovanie.^^

Tempé řekl(a)...

Whuchuchu, až tak moc pozitiva jsem teda nečekala, každopádně se to moc dobře čte :D A na poličku, tak tam to není už vůbec :D
Ale třeba... jednou... who knows :D

Tempé řekl(a)...

Děkuji.
No,... třeba budeš překvapená :D Třeba jednou nebudu zlá na svoje postavy :D Ale to bych nebyla já, že jo :D Muhaha :D

Shirokuma řekl(a)...

Pekne napísaný úvod - dobre si si ním predpripravila príbeh. Azda by ešte nebolo na škodu zarovnať text do bloku, aby to aj po estetickej stránke vyzeralo super ;)

Tempé řekl(a)...

Děkuji :)

Nevím, kde je chyba, ale mě se to zobrazuje zarovnané do bloku. Mám na to úchylku a všechno všude rovnám do bloku :D Nevím, kde je chyba, zvláštní to je.

Ronnie řekl(a)...

Veľmi zaujímavá poviedka... Myslela som si, že bude aspoň tanečnica alebo niečo v podobnom duchu, ale o šerme som teda ani nesnívala. Možno to ale bude oveľa zaujímavejšie! :) Prečítam si aj ďalší diel, no teraz už veľmi nestíham... Však mi neutečie. :)
Inak, hrdinkin život je priam dokonalý... Pri tom všetkom si našla ešte aj priateľa, to je priam neskutočné. Ale poznám také prípady aj v reálnom svete, čo je ešte neuveriteľnejšie. :D

Tempé řekl(a)...

Já sama šermuji, takže to pro mě byla docela jasná volba. Nerada si pak zjišťuju spoustu věcí, protože to nechci napsat blbě :D

Katy chan řekl(a)...

Ták jo, je to docela hezká povídka, opravdu. :) Přiznám, četla jsem lepší, ale i horší. Takový průměr, ale věřím, že ty to doženeš, že další díl bude zase zajímavější. Ono napsat něco, co člověka zasvětí do příběhu je strašně těžké, sama jsem na tom vždycky ztroskotala a proto nikdy nic nenapsala. :)
Chyb tam máš teda jak máku, spíše na začátku, pak už jsem je neviděla. Nebo nevnímala, nevím. :) Ale když jsi říkala, že máš opravenou verzi, nebudu to nějak zvlášť rozebírat.
Píšeš sympatickým, nevtíravým stylem. Nečte se to špatně, ale ten úvod není takový... že bych si prostě řekla, že musím číst dál, že se nemůžu dočkat další části.
Ale možná to bude jen tím, že mám až moc ráda akci a napětí, nevím. Tohle moc objektivně nedokážu.
Víš, z této části nemám žádné hluboké pocity, ani ty kladné, ani záporné, takže toho víc nenapíšu. Uvidím, co Tvé jiné povídky :)

Tempé řekl(a)...

Úvod je vždycky nejtěžší, ale pokud tě neodratí hnedka v prvním odstavci a dostaneš se přes to, tak už jenom to považuju za úspěch :D

Chyby postupně doupravím, přiznávám se, byla jsem příliš ukvapená a ze zásady si po sobě nic nečtu a pak se hrozně divím, jak jsem mohla takový kraviny napsat :D

V úvodu jsem chtěla hlavně popsat co, kde a jak, aby čtenář vůbec zjistil, o co se jedná. To se mi snad povedlo, tak doufám, že tě další částí chytí víc :) A pokud chceš akci a napětí, tak zkus Deníky lovce, ty jsou trochu víc (hodně) akčnější. Ale i když i tam to teprve rozjiždím :D

Katy chan řekl(a)...

Jojo, ty číst budu, jen co si najdu čas (takže poté, co dnes konečně přednastavím články, abych zase neměla týdenní blok.) :D

Okomentovat

 
Copyright © 2010 Nothing is impossible. All rights reserved.
Blogger Template by