Jenny je mladá, podnikavá dívka, která se rozhodla osamostatnit od své rodiny. Ovšem příliš brzy a velmi nepříjemným způsobem - prostě a jednoduše utekla z domu po absolvování střední školy. K návratu domů ji přiměla až smrt její sestry. Na pohřbu ji ale při kondolenci odchytí dva mladíci - jeden s varováním a jeden s omluvou, že se jim nepodařilo Angelu zachránit...
Listopad
Uběhlo necelých dvacet čtyři hodin
od sestřina pohřbu. A celý měsíc od toho, kdy se celý tenhle bláznivý kolotoč
rozjel. Seděla jsem ve svém pokoji a poslouchala stará CéDéčka. Měla jsem
vyklízet dům, ale nějak jsem na to neměla chuť. Raději jsem se věnovala nic nedělaní
s šálkem kávy. Rozhodla jsem, že si to zasloužím.
V ruce jsem přitom žmoulala
papírek s telefonním číslem. Od včerejšího odpoledne byl už tak užmoulaný,
že některé se začínaly rozmzávat. Proto jsem ho odložila vedle sebe a jen si
ho prohlížela.
Věděla jsem, že bych si místo
kávy musela dát něco tvrdšího, abych ty čísla vytočila. Ale bylo teprve
dopoledne a venku svítilo sluníčko. Já neměla chuť na chlast.
Vstala jsem, odložila prázdnej
hrníček na stůl a vedle něj položila i papírek. Abych ho neztratila a abych na
něj nezapomněla.
No a pak jsem se pustila do
uklízení. Nejdříve jsem otevřela skříň a s úšklebkem vyhazovala všechno
oblečení. Nechápu, jak jsem něco takového mohla nosit. Všechno bylo
v příšerných barvách a s nevhodně velkými výstřihy. A podivně malých
velikostech. Boty naházené naspodu skříně byly všechny poctivě na podpatku.
Samozřejmě.
Přinesla jsem si pytle do
odpadkového koše a postupně do něj všechno oblečení naházela. Nechala jsem si
jen jedny boty, obyčejné černé na vysokém podpatku, jehlovém. Moc často jsem je
nenosila, ale i tak jsem je chtěla. Člověk neví, kdy se mu něco takového bude
hodit. Navíc jsem opravdu malá – a pár centimetrů navíc se vždycky ztratí. U mě
vždycky. Pak jsem také ušetřila dvě jednoduché trika a jedny rifle. Měla jsem
v plánu je ušmiknout na kraťasy. Pravděpodobně jsem totiž za těch pár let
vyrostla a rifle mi končily několik centimetrů nad kotníky. Ale takové kraťasy…
ty se vždycky hodí!
Několik dalších minut mi trvalo
než jsem snesla pytle dolů a proto jsem se po dobře odvedené práci zastavila
v kuchyni s hrnkem kávy. Byla jsem zvyklá pít několik hrníčku denně a
proto na mě kofein již téměř přestal působit. Ba přímo naopak – vyvolával ve
mně nepředstavitelnou chuť na spánek. Vybelhala jsem se tedy zpátky nahoru, do
svého pokoje a zavzpomínala i na to, proč jsem tak nenáviděla, že jsem jako
jediná měla pokoj v podkroví.
Tedy samozřejmě že jen do té
doby, než umřel můj děda. Do té doby jsme se sestrou sdílely jeden pokoj.
Babička se poté uskromnila, z ložnice udělala i obývací pokoj a obývací
pokoj se stal útočištěm mé sestry. A já tak spokojeně dostala pokoj
v patře, kam vedlo nekonečně dlouhé schodiště.
Tak jako tak jsem si svlékla
rifle a přes hlavu přetáhla černé triko. Jen ve spodním prádle jsem se schovala
pod peřinou a z posledních sil stáhla žaluzie v okně. Poté jsem na
několik málo minut usnula.
Byl to hlad co mě vzbudil.
Zakručel mi žaludek, ale tak
silně, že to muselo jít slyšet i v sousedství. Posadila jsem se a pohled
mi přitom uvízl na telefonním čísle u nočního stolku. Můj mozek se chopil mého
rozespalého těla a vytočil číslo na mém mobilním telefonu.
„Dean Winchester,“ ozval se
z telefonu hned po prvním zazvonění nepříjemný a ostrý, mužský hlas.
„Prosím!“ vyštěkl znovu, když jsem nějaký okamžik mlčela. „Uhm,…“ zahuhňala
jsem zmateně a snažila se přijít na to, co říct. „Pokud mi chcete nabídnout
levnější volání do všech sítí a SMS o víkendech zdarma, tak nemám zájem!“
Z telefonu se ke mně donesl hlasitý povzdech. „Ne, nechci,“ pípla jsem slabě,
místo toho, abych se omluvila a označila sama sebe za telefonní vlezdoprdelku.
Mohla jsem to mít z krku.
„Tak co chcete?“ vyjel po mě
znovu ten nepříjemný hlas.
„Já vlastně nevím. To vy jste mi
tenhle papír strčil do ruky,“ zavrčela jsem stejně agresivně, jako celou dobu
na mě mluvil hlas. Budu se bránit, nenechám do sebe kopat. A umím kousat i
škrábat.
„Jenny?“ ozval se ten hlas o
poznání příjemněji. Zezadu se ozval další hlas. Muž se na moment omluvil a
tichý šepot v dáli mi naznačil, že se s někým baví. Pravděpodobně
s druhým neznámým a tajemným mužem se sestřina pohřbu.
„Odkud znáte mé jméno?“ zeptala
jsem se hned, jakmile si přiložil sluchátko zpátky k uchu. Poznala jsem to
podle dechu. Nadechl se a zafuněl. Ale skočila jsem mu do řeči. „Strávil jsem
půl roku s vaší sestrou. Myslíte, že se o vás nikdy nezmínila?“ „Neměli
jsme dobré vztahy,“ opáčila jsem hned. Což samozřejmě byla pravda. Většina lidí
z New Yorku ani netušila, že mám nějaké sourozence. Zapírala jsem ji. „To
ano, ale ona umírala.“ „Promiňte, ale kdože jste? Její doktor?“ „Její manžel.“
Neubránila jsem se tomu. To
ticho, které se rozhostilo na mé straně telefonu muselo být trapné. Nepříjemné.
Ale já jsem nevěděla co říct. Nevěděla jsem ani na co myslet.
Byla to moje vina. To já jsem
odstřihla všechny pojítka s mojí rodinou. To já jsem utekla, to já jsem
nechala dopis se slovy už nikdy více,
to já jsem se otočila zády. Nepřijela jsem na babiččin pohřeb, vykašlala se na
sestru, když umírala… Nevím tedy, proč mě tolik překvapilo, že mi moje sestra
neposlala oznámení o své svatbě. Ale – překvapilo mě to.
„Ehm, Jenny?“ ozval se nervózní
Dean z druhé strany telefonu a tím mě dostal zpátky do reality. Nebo aspoň
zpátky k telefonu. Částečně. „Ano?“ zahuhlala jsem zmateně. Jako lev v kleci
jsem obkroužila pokoj a lapla sebou na postel. „Promiňte, ale kdo teda jste?“
„Dean Winchester.“ „A proč se mnou chcete mluvit?“ „Protože jste v nebezpečí.“
„Protože…?“ Z druhé strany bylo okamžik ticho. V povzdálí jsem
zaslechla tichý šepot: „Prostě ji to řekni!“ a Dean se evidentně rozhodl
zařídit podle té rady.
„Tvoji sestru zabil démon.“
Dostala jsem se do nějaké psací nálady. Kvalita bohužel není nikterak slavná, ale... na ff stačí :D Příjemné počteníčko :)
5 komentářů:
Muhaha!!! Skvělé!
Před nějakým časem jsem se dala do sledování Supernatural, abych byla aspoň trochu v obraze (a věděla, nad kým slintat :D), takže jsem moc zvědavá, co máš v plánu a jak tu potvoru (potvory) hodláš popisovat.. :D
Radím ti dobře, po páté serii se na to vybodni :D Měli krásně vygradovanej děj a pak to kvůli penězům začali natahovat. Teď jsou v osmé serii a už ani já se na to nevydržím dívat :D
A na slintání je tam toho dost :P :D
Píšu si :D
Pak se pochlub kdo z těch dvou (tří :D Tak od čtrvté serie :D) je nejvíc sexy :D Předpokládám, že koho preferuji já jistě poznáš z mého psaní :D
Musím říct, že spojení slov "Dean" a "manžel" mě hrozně rozesmálo. :D Jsem zvědavá, jak to osvětlíš. ;)
Okomentovat