5. Návrat do reality << >> 7. ---
Prosinec
Ráno si obvykle nekupuji noviny.
Ráno se obvykle jen tak, tak
vyhrabu z postele a jen tak, tak dojdu do kuchyně, kde postavím vodu na kávu.
Dvě lžičky, zalít a omlékovat. V lepším případě. V horším se to dá i
bez mléka. Protože káva je základ dne. A protože život je příliš krátký na
špatné kávou.
Jen občas se mi stane, že v noci
nemůžu spát. A jen opravdu výjimečně se mě stane, že stíhám. A když stíhám, tak
mám čas se zastavit i u trafiky. A právě tam mě upoutal obrovský titulek
hlásající brutální vraždu mladé dívky. Asi tak ve všech novinách.
S povzdechem jsem protočila
oči a pokračovala dál. Fakt nemám po ránu chuť na tyhle bláboly.
Druhý den jsem spala tvrdě jako
dřevo a tak jsem do práce opravdu běžela. Celý den jsem se nezastavila, a když
jsem dorazila domů ještě stále jsem v hlavě slyšela otravné pípání, jak
jsem celý den snímala čárové kódy mražených kuřat a šunek ve slevě.
Samozřejmě – udělala jsem kávu,
slupla jsem růžový prášek štěstí a zasedla k televizi. Protože nějaká
bolest hlavy mě přece nemůže odtrhnout od utkání mého oblíbeného hokejového
týmu.
Bohužel jsem k televizi zasedla
moc brzo a ještě tam běžely zprávy. Chvilku jsem se připadala, jako kdybych
měla deja vu.
Brutální smrt mladé dívky!
Přikryla jsem se červenou dekou,
která by nutně potřebovala vyměnit za novou a přitáhla jsem si ji až k bradě.
Hlasatelka informovala o případu ze včerejška (za což jsem ji byla docela
vděčná – aspoň jsem se ujistila, že nejsem blázen a včera se stalo opravdu něco
podobného) a opatrně vyslovila myšlenku sériového vraha. Následoval však
rozhovor s mluvčím newyorské policie a ten ujistil veřejnost, že není
důvod k panice. A tak jsem se rozhodla, že nebudu panikařit.
Raději jsem přepla na jiný
program a pár minut sledovala nějaký zábavný pořad.
Další dnes se situace opakovala.
Ne, že by mě bolela hlava, nebo se hrál hokej. Zprávy však od rána hlásili
jednu věc – brutální smrt mladé dívky.
Tentokrát jsem však zprávy přepla
hned.
Milý pan komisař včera jasně
řekl, že není důvod k panice. Tak jsem se rozhodla nepanikařit. A taky
jsem si nechtěla zkazit krásný den volna.
Hned co jsem přišla do práce
vrhla se na mně Alexis. „Jenny! Proboha, ty vypadáš přesně jak ona!“ vyjekla na
mě. Ani jsem se nestihla nadechnout a všechny moje spolupracovnice, které v tu
dobu byly v šatně ji horlivě přikyvovali. A tak jsem se, chtě nechtě,
musela zeptat: „Vypadám jako kdo?“
Alexis dramaticky spráskla ruce. „Ty
snad vůbec nesleduješ zprávy!“ Moje mlčení a nechápavě nadzvednutý koutek si
zřejmě vyložila jako záminku proto, aby mohla pokračovat. „Odpovídáš přece
profilu Šíleného vrahouna!“ zašeptala tajemně. „Jsi malá a hnědovlasá,“ dodala
ještě.
Zmohla jsem se jenom na obyčejné „aha.“
Co taky víc na to říct. Malých brunetek je totiž v New Yorku akutní nedostatek.
Se zástěrou v ruce jsem raději rychle opustila společné šatny a šla se
ukrýt do kabinky na záchodě, aby mě nikdo do konce směny nemohl ohrožovat
podobnými řečmi.
Zvědavost mi nedala. Když jsem se
další den vracela domů z práce zastavila jsem se u trafiky. Noviny již
sice byly skoro vyprodané, ale to bylo jedno. Každý plátek, který tam zůstal
měl na sobě jen jeden nadpis – „Sériový vrah v New Yorku!“
Takže milý pan policista lhal. Ta
drzost.
Když jsem došla domů, ze všeho
nejdřív jsem se naložila do vany. V županu jsem pak zamířila do kuchyně,
abych si uvařila kávu a namazala chleba. Ten jsem snědla ale ještě před tím,
než mi dovařila voda a tak jsem se rozhodla otevřít pytlík brambůrek. Společně
s miskou a hrnek jsem poté zamířila do obýváku a zde zapnula televizi.
Nemusela jsem dlouho přepínat, abych se dostala na nějakou stanici, kde se bude
vysílat o Šíleném vrahounovi. Nebo aspoň tak nějak ho Alexis včera nazvala.
Moderátor byl mladý muž. V obleku
vypadal nepřirozeně a tu vážnou tvář jsem mu fakt nežrala.
„Dnes ráno byla nalezena další
oběť Šíleného vrahouna. Ano, slyšíte dobře. Právě tohle jméno zvolila newyorská
veřejnost pro vraha, který již pátý den terorizuje město. Jeho oběti nejsou nahodilé
– jedná se o mladé ženy v rozmezí mezi dvaceti až třiceti lety. Všechny jsou
malého vzrůstu a jsou to přírodní brunetky. Způsob, kterým ženy vraždí je ale
natolik brutální, že jej nemůže zveřejnit. Policie varuje všechny potencionální
oběti, aby nikam nechodily samy a pokud možno nevycházely po setmění z domu.
New York se totiž stává velmi nebezpečným!“
Zamyšleně jsem si promnula bradu.
Je fakt, že jsem splňovala všechny podmínky. Ale i přesto jsem se nebála.
Zatím.
Druhý den to začalo být horší.
Vrah totiž začal zrychlovat. V noci byli nalezeny již dvě oběti. A
odpoledne třetí. Mladé ženy, brunetky.
Ještě stále jsem se nebála.
A to i přesto, že Alexis se
nabídla, že mě doprovodí domů.
Sedmý den vrahounova řádění jsem
se konečně začala bát. Ráno jsem si vzala do práce taxi. Ráno našli čtyři
oběti. Z rádia, které hrálo celý den v supermarketu, jsem se
dozvěděla o dalších dvou obětech. A když jsem večer zapnula zprávy, bylo jich
už deset.
Na případu se začala podílet FBI.
Město je obklíčeno policisty.
Ráno jsem zavolala šéfovi, že si
vezmu volno. Pochopil to.
Deset obětí za noc by asi
přesvědčilo každého, aby nechal brunetu doma. Ale ani tam jsem se necítila
bezpečně. Celý den jsem přecházela po bytě. Střídavě pila kávu s rumem a
kávu bez rumu. Případně rum bez kávy. Nejedla jsem.
Bála jsem se zapnout televizi.
Nechtěla jsem vědět, kolik brunetek bylo zavražděno od posledního rožnutí.
Pod oknem jsem čas od času
slyšela policejní sirény a ty mi na jistotě a pocitu bezpečí moc nedodávali.
Kromě nich totiž bylo město podivně tiché.
Večer mi někdo zaklepal na dveře.
Hrnula jsem se k nim, bez přemýšlení, to přiznávám. Myslela jsem si totiž,
že je to nějaká kamarádka, která se chce ujistit o tom, jestli stále žiju. Proto
jsem se ani nezeptala, kdo je za nimi a prostě je otevřela.
Naneštěstí jsem měla na sobě
ještě stále pyžamu – spodní prádlo a hokejový dres. Naneštěstí za těmi dveřmi
stáli dva lidé, kteří mě takhle neměli nikdy vidět. A které jsem já nikdy
neměla vidět. Bratři Winchesterové. Sam a Dean.
A přesto jsem ty dveře nezavřela.
Tak moc jsem byla vystrašená.
„Jenny?“ oslovil mě opatrně Sam.
Ten vyšší z nich.
Neodpověděla jsem. Jen jsem v ruce
stále držela dveře a pohrávala si s tou myšlenkou, že je zavřu. Na druhou
stranu – na dva chlapi v bytě uprostřed města, kde řádí sériový vrah,
jehož další možnou obětí jsem možná i já?
„Jenny, to jsem já Sam a Dean.“ „Já
vím, kdo jste.“ „Pustíš nás dovnitř?“ „A co chcete?“
Dean stál celou dobu bokem.
Mluvil Sam. Jeho hlas na mě působil zvláštně uklidňující. Teď se však zhluboka
nadechl, jako kdyby to co chtěl říct, mu dělalo velké problémy. „Chceme ti
zachránit život.“
Tak jsem zvědavá, co mi řeknete na novou kapitolu Deníků. Je to taková rychlovka, která vznikla snad za hodinku. V plánu jsem ji již měla docela dlouho a pořádně se tím (konečně) dostáváme do děje. Aspoň na chvilku (kecám - na pořáááád! :D)
4 komentářů:
Myslím si, že parádička :) Je to super!!!!! Andy
Nějak se mi dneska nedaří se od tvého blogu odtrhnout. Senzační psaní! :-*
Děkuji :)
Tak doufám, že to byl aspoň příjemně strávený den :D
Okomentovat