4. Pohádky na dobrou noc

3. Tajemství a další nezbytnosti << >> 5. Návrat do reality

Jenny se vrací zpátky do svého rodného města na pohřeb své sestry. Na pohřbu se ale setkává s dvěma podivnými muži, z nichž jeden se ji dokonce snaží namluvit, že je manžel její mrtvé sestry. Jenny tomu nevěnuje velkou pozornost, a už vůbec ne varování jednoho z nich. Během bezcílného bloumání ale přece jen vytočí jejich číslo a to co se ozve se sluchátka ji doopravdy vytočí. Prý démon!

... Ale to zdaleka není všechno

Démon, jasně.

Jen tak, tak jsem se udržela, abych se nerozesmála, ale telefon jsem bez dalších slov položila. Démoni, duchové, strašidla, duše toulající se kolem, vlkodlaci, upíři a tak dál, a tak dál…

Já vím, že o mrtvých se mluví jen dobře, ale tohle mě natolik naštvalo, že jsem se na to úplně vykašlala. Mrtví jsou mrtví a nikdy znovu nevstanou. I když celá moje rodina si to pravděpodobně nemyslela.

Moje babička byla cvok – odmalička mi do hlavy vtloukávala, jak je svět kolem strašně zlý a jak jsou všude kolem nás zlé bytosti. Když mi byli tři, učila mě jak se bránit proti upírům. Že se jim musí useknout hlava. Líčila mi, jak se to má správně dělat. Víte jaké to je, když místo Popelky posloucháte o tom, jak vaše šílená babička řeže lidem hlavy? Můj děda ji v tom podporoval a moje sestra do toho byla blázen.

Babička mě nutila nosit do školy nůž. Kdyby přišly. A taky sáček se solí. Kdyby přišly. Mrštit sůl, bodnout nožem. Utíkat.

Přemýšlím, jestli moje první slova náhodou nebyly něco o tom. Určitě jsem jako dítě žvatlala „Musíš bodat, musíš bodat,“ nebo jsem si prozpěvovala písničky o zázračné soli, která odežene všechny duchy.

Moje rodina prostě byla šílená.

Pohár mé trpělivosti přetekl v momentě, když mi babička oznámila, že moje rodiče zabil démon. Prý se snaží zabít i ji a mě se sestrou. Strčila mi tehdy na krk podivný přívěšek. Tvrdila mi, že mě to zvládne ochránit.

Pokaždé, když jsem si ho sundala, křičela na mě. Několikrát mi dala facku. Nosila jsem se vzdoru. A když jsem utekla, nosila jsem ho jako vzpomínku na domov.

Nevědomky jsem ho sevřela v rukou a třela ho mezi palcem a ukazováčkem.

Z myšlenek mě vyrušil zvonek u domovních dveří. Pustila jsem přívěšek a automaticky ho zastrčila pod tričko. Ráznými kroky, které mě měli zbavit posledních zbytků naštvaní, jsem došla až ke dveřím a ty pomalu otevřela. Byla chyba, že jsem se nepodívala kdo za nimi stojí, protože to byli právě ti dva muži z pohřbu - údajný Angelinin manžel a dlouhý hastroš.

Chystala jsem se zabouchnout dveře, ale nějakým záhadným způsobem tam jeden z nich stačil střihnout nohu, a tak místo toho aby dveře práskly o futra, ozval se jenom bolestivý řev. Bylo mi to jedno, byla jsem na něj naštvaná. Místo toho abych dveře pustila, opřela jsem se do nich celou svou váhou.

„Co chcete?“ Zavrčela jsem nepříjemně. „Promluvit si,“ odpověděl mi klidným hlasem ten z nich, kterému jsem se nesnažila rozdrtit nohu.

„Jste horší než Svědci Jehovovi. Ale na ty se stačí škaredě podívat a utíkají,“ zabrblala jsem a povolila jsem svůj stisk. Odstoupila jsem ode dveří a sledovala dlouhána, jak si bolestivě tře nohu. Ano, ušklíbla jsem. Ano, vítězoslavně.

„Mluvte,“ vyzvala jsem je, „ale ne uvnitř mého domu.“

„Já jsem Dean,“ představil se mi můj údajný příbuzný.“ „A já Sam,“ zaskuhral dlouhán, který se ještě stále vzpamatovával z bolesti.

„To už jste říkali,“ řekla jsem chladně. Ruce jsem si založila na prsou a čekala jen na to, až začne jejich fantasijní vyprávění o honbě za démony a duchy. Teprve potom jim zavřu dveře. A pokud tam zase strčí někdo nohu, vážně mu ji rozdrtím.

„Jenny, pochop, nemyslíme to s tebou špatně. Chceme ti jenom pomoc,“ zkusil to tentokrát Sam, který konečně stál na obou nohách. Pozvedla jsem jedno obočí, ale nechala jsem je dál mluvit.

„Jde o to, že…“ Přesně na tohle jsem čekala. Nestihl se ani nadechnout, než jsem mu skočila do řeči. „Že tvoji sestru zabil démon, tebe chce taky dostat. Všichni umřeme, nezapomeň koupit sůl?“

Sam se nervózně zasmál, ale tvář jeho bratra zůstala stále stejná. „Jenny, tohle není sranda.“

Zamračila jsem se. Nelíbil se mi tón s jakým ke mně mluvil. Tvář měl sice pořád jako kámen, ale jeho oči jasně prozrazovali to, co si o mně myslel. Pohrdal mnou.

„Deane,“ oslovila jsem ho stejně jako on mně. Jen jsem do toho slova vložila mnohem více nenávisti než on. „Tohle je jedna velká komedie. A mě už to přestává bavit. Nevím, co po mně chcete, ale ať je to cokoliv, nezajímá mě to.“

Naposledy jsem se na ty dva zadívala a poté zabouchla dveře. Tentokrát bez rozdrcených noh.

Po dlouhééééééééééééééééééé době a ještě pěkně krátké. Neponaučitelná Tempína. Měla bych se styděti :D